Děti nejsou kus nábytku!

Roční Jiříček, tříletý Mareček, čtyřletá Markétka, pětiletá Verunka a šestiletý Vojtíšek byli umístěni do Klokánku v Jindřichově Hradci z důvodů extrémního zanedbání a týrání  koncem června 2011 na základě předběžného opatření. Všechny děti jevily známky extrémně zanedbaného stavu a těžkého týrání, byly apatické, bledé, podvyživené, špinavé, zapáchající, s četnými modřinami a stopami po pálení zřejmě cigaretou. Rodina stále měnila místo pobytu, takže nebylo jednoduché včas zasáhnout. Ohledně nejstaršího chlapce nám bylo řečeno, že nechodí, že je to ležák, mentálně retardovaný, že nemluví a že přijímá jen tekutou stravu. To opakovaně zdůrazňovali i rodiče, kteří na něj brali příspěvek na péči. Jaké však bylo naše překvapení, když už druhý den se Vojtíšek snažil postavit a během několika dnů začal nejen chodit, ale dokonce i běhat, stále se nemohl pohybu nabažit. Během týdne se naučil i kousat a normálně jíst tuhou stravu. Dvě nejmladší děti snad nikdy nebyly venku, byly průsvitné, mhouřily oči před světlem, všemu se divily, jako by nikdy neviděly trávu, květiny apod. Toto podezření potvrzovaly i obě dívenky. Mladší téměř nemluvila, jen stále patlavě opakovala „máma -Vojta – krev“, starší pětiletá dívka špatně artikulovala a bylo jí stěží rozumět. I ona často mluvila o bití. Jak jsme později zjistili, děti musely téměř celý den ležet pod peřinou a být zticha, aby rodiče nerušily. Rodiče děti třikrát navštívili a téměř denně telefonovali. Pětiletá Verunka stále opakovala, že už nikdy nechtějí domů. Z našeho podnětu soud počátkem září rodičům všechny kontakty s dětmi zakázal. Proti rodičům bylo zahájeno trestní stíhání. Vzhledem k tomu, že Vojtíšek byl velmi agresivní a nezvladatelný, sourozencům ubližoval a ti se ho báli, zajistili jsme mu po týdnu pobyt v zařízení specializovaném pro děti s těmito poruchami. Vojtíšek si tma brzy zvykl a byl zde spokojený, jak si při návštěvě pracovníci Klokánku ověřili. Podle zprávy tohoto zařízení (Diagnostický ústav v Černovicích) stav chlapce vyžadoval pobyt ve specializovaném zařízení.

Po čtyřech měsících (10. 11. 2011) rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou na návrh MěÚ Dobruška o jejich přemístění do Dětského domova pro děti od 1 – 3 let v Holicích s odůvodněním, že to budou mít k rodičům i úřadům blíže a že zde všichni sourozenci budou pohromadě, včetně těžce mentálně retardovaného sedmiletého Vojtíška. Protože se jednalo o tzv. rychlé předběžné opatření, které je oprávněn vykonat pouze soudní vykonavatel, řediteli dětského domova jsme děti tehdy, když si pro ně přijel, odmítli předat. Vykonavatel nepřijel a my jsme doufali, že s ohledem na doporučení soudní znalkyně a dalších odborníků budou děti ponechány v Klokánku. Černovické zařízení Vojtíška řediteli DD vydalo.

Dne 1. 2. 2012 soud po celodenním jednání rozsudkem a následným předběžně vykonatelným usnesením, které jsme již byli povinni respektovat, rozhodl, že všechny děti budou žít v DD Holice. V pátek 3. 2. 2012 si Verunku, Markétku, Marečka a Jiříčka z Klokánku odvezl ředitel dětského domova RSDr. Aleš Drozd. Děti jsme připravili na to, že pojedou za Vojtíškem, že se mu po nich stýská. Nejstarší Verunka si mermomocí chtěla většinu svých věcí nechat v Klokánku. Říkala, že pojedou za Vojtíkem na dovolenou a že ho zkusí přemluvit, aby šel s nimi bydlet do Klokánku. Nemohla pochopit, že s nimi nikdo z Klokánku nepojede. Při cestě k autu byla zaražená, ale neplakala. Pláč ji ale přemohl hned, jakmile do auta nastoupila. Nejmladší Jiříček se nechtěl pustit své „tety“.

Samosoudce Mgr. Ondřej Rott rozhodl o přemístění čtyř dětí, které žily v Klokánku sedm měsíců k jednomu sourozenci, který je v dětském domově dva měsíce přesto, že

• dětská lékařka z Jindřichova Hradce MUDr. Plocková ve zprávě ze dne 28. 11. 2011 uvedla: „Veronika: První vyšetření 1. 7. 2011 – dívenka opět stejně jako sourozenci ustrašená, nekomunikuje, na kůži četné drobné hematomy různého stáří a drobné jizvy, váha 18 kg. Další kontrola 26. 10. 11 - dítě veselé, spokojené, zde se chová jako její vrstevníci z rodin, hraje si, zkoumá ordinaci, nechá se vyšetřit bez problémů. U všech dětí patrný velký pokrok v rozvoji řeči, dále velmi významný pokrok v sociální sféře – děti přestaly být úzkostné, na tety v Klokánku si zvykly, považují je za rodinu, tety jsou jim oporou a bezpečím. Změna prostředí jistě povede k dalším stresům (kterých již děti zažily dost) a vezme jim jistotu, kterou nyní získaly. Pro další vývoj tak jakákoliv změna prostředí bude poškozující.“;

• doc. PhDr. Dobromila Trpišovská, CSc. ve zprávě ze dne 27. 11. 2011 uvádí: „Shodou okolností jsem byla v tomto Klokánku na začátku prázdnin, v době, kdy byli sourozenci do Jindřichova Hradce převezeni a viděla jsem, v jakém zuboženém stavu děti byly. Při supervizi u jedné z tet 15. 11. 2011 jsem se znova setkala se sestrami Veronikou a Markétkou a byla jsem nesmírně překvapená, jaký pokrok zejména Markétka udělala ve svém vývoji a jak se dívky psychicky zklidnily, byly hravé a spokojené. Nejsem vůbec schopná pochopit, jak mohou úředníci rozhodující v oblasti sociální péče navrhnout, aby děti byly ze zařízení rodinného typu, ve kterém si právě zvykly, přemístěny do ústavu. Zvažují zodpovědní úředníci, co to udělá s psychikou dětí? Žádný z argumentů, které úřady uvádějí jako důvod k přemístění dětí, neobstojí. Adaptace na změněné podmínky je náročná i pro zdravé a dospělé osoby, natož pro děti psychicky deprivované. Považuji takovéto rozhodování za systémové psychické týrání dětí. Jsem si vědoma toho, že Klokánek je zařízením poskytujícím péči pouze na přechodnou dobu, ale opouštět by ho děti měly jen v případě, že řešení jejich situace bude relativně trvalé, tedy při návratu do původní rodiny, je-li to možné, nebo do rodiny pěstounské, nikoli do ústavu.“;

•  soudem ustanovená znalkyně z oboru psychologie PhDr. Jana Mervartová uvedla: „Změny prostředí, byť ze strany společnosti dobře zamýšlené, mohou prohloubit citovou deprivaci a  to tak, že děti budou muset reagovat na další a další změny pečující bytosti kolem sebe a budou v těchto vztazích znovu a znovu frustrované. Protože změny vztahu, který naplňuje potřeby dítěte, hrozí dalšími prožitky odmítnutí a ztráty, může se stav psychické deprivace dále prohlubovat. Hrozí tak prohloubení původního traumatu. Taková situace obvykle zesílí nutnost budovat si obranný citový krunýř a závažně se podílí na psychopatologickém vývoji celé osobnosti. A to je to, co děti v jejich vývoji nejvíce poškozuje. Všech pět dětí by zcela jistě mělo vyrůstat pospolu a současně by jim měla být zajištěna stabilita výchovného zázemí. Totiž právě tato citová deprivace je to, co způsobilo, že rodiče nezletilých se o své děti starali tak, jak se starali. Proto by mělo být cílem a nejlepším zájmem dětí, aby bylo zabráněno prohlubování této citové deprivace. Vojtěchovi může přechod do jiného prostředí zjednodušit to, že se přesune do prostředí svých sourozenců, tedy osob jemu blízkých. Navíc citový prožitek Vojtěcha s ohledem na jeho stav je méně diferencovaný než např. u Veroniky. Vzdálenost bydliště rodičů a dětí považuji za podružnou. Rozhodující je, zda-li rodiče se chtějí s dětmi stýkat a mají o to zájem.“

Soudce Mgr. Ondřej Rott zdůvodňoval své rozhodnutí v médiích tím, že jen v DD v Holicích mohou být sourozenci spolu. To ale není pravda. Klokánek žádal o svěření všech sourozenců a byl by schopen se o ně postarat. Pan soudce zdůvodňoval své rozhodnutí v médiích tím, že jen v Dětském domově v Holicích jsou schopni postarat se o všechny sourozence. Toto tvrzení ale nemá oporu v provedených důkazech. Klokánek navrhoval svěření všech sourozenců a písemně i ústně deklaroval, že je v případě potřeby schopen a ochoten přijmout kvůli Vojtíškovi další „tetu“ a zajistit mu i potřebnou odbornou péči, včetně denního doprovázení do speciální školy.

Proti rozsudku podáme odvolání, traumatu dětí ze ztráty dosavadních jistot a „zrady“ těch, kterým důvěřovaly, to ale již nezabrání. Tím hůř, že to byly první pozitivní vztahy, které děti ve svém životě zažily. Doufáme však, že jejich návrat do známého prostředí by tato traumata mohl zmírnit.

A tak se ptám, jak je možné, že soud přes varování odborníků vystavuje děti těžkému psychickému a citovému poškození a prohlubuje jejich traumata? Děti přece nejsou kus nábytku, aby se s nimi mohlo šoupat z místa na místo. Říká se, že spravedlnost je slepá. Hrozné je, když je i hluchá.