Třítýdenní Lucinka byla přijata do Klokánku v dubnu  2010 poté, kdy matka sdělila dětské lékařce (po jejím upozornění na špatnou péči), že není schopna se o dcerku postarat a ponechala ji na zdravotním středisku. Orgán sociálně-právní ochrany dětí Praha 8 nás tehdy požádal o přijetí, ale pouze přes noc – než bude rozhodnuto o návrhu na umístění do kojeneckého ústavu. Sociální pracovnici jsme informovali, že máme volné místo a žádali jsme, aby navrhli umístění do Klokánku, protože je zbytečné převážet miminko jinam. Navíc podle zákona o rodině (§ 46) má rodinná péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc přednost před ústavní výchovou. Úřad ale trval na svém. Na dotaz, proč tedy holčičku nedali do kojeneckého ústavu rovnou, nám bylo řečeno, že KÚ bere děti jen na rozhodnutí soudu. Proto jsme ihned faxem soudu navrhli, aby holčičku ponechal v Klokánku. Soud nám vyhověl a ve svém rozhodnutí k tomu uvedl: „Soud v tomto konkrétním případě považuje umístění nezletilé v tomto zařízení za vhodnější vzhledem k věku dítěte a s přihlédnutím k tomu, že v něm personál pečuje o nižší počet umístěných dětí.“ Lucinka byla klidné a radostné miminko, vývojově plně v mezích normy. Matka ji navštívila jen jednou a koncem srpna 2010 udělila souhlas s osvojením. Následující měsíc už bylo pětiměsíční miminko u svých nových rodičů. Hodně štěstí a hodně lásky!

Úžasný klučina

Téměř dvouletý Rastíček byl do Klokánku umístěn v únoru 2010 na žádost svých rodičů, kteří přijeli ze Slovenska do Čech za prací. Bydleli na ubytovně, kde s nimi dítě nemohlo být. V době přijetí byl chlapeček velmi opožděný. Jako by celý svůj život strávil v postýlce bez kontaktu s lidmi. Ve svých 22 měsících nechodil, nemluvil a nenavazoval s nikým kontakt. V Klokánku ale zaznamenal neuvěřitelný rozvoj všech svých schopností a do roka se vývojově plně vyrovnal svým vrstevníkům. Tak hodné a rozumné dítě jsme v Klokánku snad ještě neměli. Ve zprávě z kontrolního psychologického vyšetření po patnácti měsících od přijetí se uvádí: „v době přijetí byl Rastislav zanedbaný po psychické i fyzické stránce, nekomunikoval verbálně ani neverbálně. V Klokánku dosáhl velkých pokroků. Vývoj jeho hrubé i jemné motoriky a řeči odpovídá nyní věku. Je to veselý, pohodový a milý chlapec, v kolektivu přátelský a nekonfliktní, k ostatním dětem vždy ohleduplný, nestrhává na sebe pozornost, nemá sklon k rivalizování.“ Rodiče o Rastíčka neprojevovali valný zájem a na jeho pobyt nepřispívali. U soudu uvedli, že se o syna nejsou schopni postarat a že mu bude lépe v Klokánku nebo v náhradní rodině. A tak již v červnu 2011 odešel tříletý Rastíček celý šťastný ke svým novým rodičům. Byla to oboustranná láska na první pohled. Osvojitelé nám pak opakovaně sdělovali, že Rastíček je nejhodnější, nejmilejší a nejchytřejší dítě na světě, o jakém se jim ani nesnilo!

Boj o Páťu

Šestidenní Patriček byl do Klokánku umístěn na žádost orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) pro Prahu 9 v dubnu 2009 přímo z porodnice. Matka (Slovenka) neměla kde s dítětem bydlet. Patriček v Klokánku výborně prospíval a velmi přilnul ke své „klokaní“ tetě Haně. I ona měla miminko moc ráda. protože hrozilo, že jako slovenské dítě bude předán do dětského domova na Slovensku v rámci tzv. repatriace, rozhodla se pro ten případ požádat o svěření chlapce do pěstounské péče. Ve věci rozhodoval obvodní soud pro Prahu 4 podle sídla Klokánku a jejímu návrhu vyhověl. Avšak OSPOD Praha 9 podal odvolání a trval na předání do ústavu na Slovensko, přestože matka Patrička žila v Čechách, udržovala s ním kontakt, s pěstounskou péčí tety Hany souhlasila a otec ani jiní příbuzní v SR se o něj nezajímali. Dokonce i MPSV a Magistrát hl. m. Prahy úřad od podání odvolání odrazovaly s tím, že v zájmu chlapce je, aby zůstal zde, a to zcela v souladu s mezinárodním právem. Úřad ale trval na svém. Odvolací soud jeho odvolání vyhověl a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. Vzhledem k cizí státní příslušnosti dítěte i rodičů ustanovil obvodní soud kolizním opatrovníkem namísto OSPOD Praha 9 Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně a návrhu na svěření do pěstounské péče znovu vyhověl. ÚMPOD se neodvolal a rozhodnutí tak nabylo v červenci 2011 právní moci. Hurá!

Nezletilá maminka

Sedmnáctiletá Markétka byla do Klokánku přijata i se svým novorozeným synem Petříčkem na žádost orgánu sociálně-právní ochrany v únoru 2011 přímo z porodnice. Důvodem byly neutěšené poměry v domácnosti její matky, kde by miminko nemohlo být. Markétka je od počátku zcela bezproblémová, zodpovědná, milá a komunikativní dívka. O svého syna se vzorně stará, nadevše ho miluje a vděčně přijímá rady od svých „klokaních“ tet. Ochotně se zapojuje i do vaření a péče o domácnost. V krátké době byla do Klokánku umístěna i její desetiletá sestra Evička. Až do nástupu do porodnice se totiž o ni převážně starala právě Markétka. Obě sestry spolu mají výborný vztah. Nejvíc se obávají toho, aby se Evička nemusela vrátit domů. Markétka proto uvažuje o tom, že by si svou mladší sestřičku po opuštění Klokánku vzala k sobě. Malý Petříček v péči své nezletilé maminky (pod dohledem a s pomocí „tet“) výborně prospívá. Je to zdravé, veselé a stále dobře naladěné miminko. Po dosažení zletilosti podá Markétka s podporou Klokánku žádost o přidělení obecního bytu a vzhledem ke vstřícnosti místního úřadu a výborné vzájemné spolupráci je veliká naděje, že byt získá brzy. Do té doby bude Markétka i se svým synem v Klokánku.

Rány osudu

Nyní již dospělá Lenka se musela v dětství vyrovnávat s mnoha traumaty. Když jí bylo patnáct let, zemřel jí otec. Krátce nato při nehodě tragicky zemřela i její sestra. Poté v září 2009 ji v jejích šestnácti letech opustila matka – odstěhovala se ke svému příteli, který tam její dceru nechtěl. Lenka byla svěřena do výchovy paní z jejího blízkého okolí, ta ale krátce nato požádala o zrušení péče a odmítla se o dívku nadále starat. Proto v dubnu 2010 byla Lenka předběžným opatřením svěřena do Klokánku. Krátce nato se ozvala její teta a projevila zájem o svěření neteře do své péče. Již v červnu 2010 k ní Lenka odešla. Bohužel brzy se ukázalo, že to nebylo šťastné řešení. Teta ani ostatní členové rodiny se k Lence nechovali dobře, neměli k ní kladný vztah a používali vůči ní i fyzického násilí. V září 2010 proto soud dívku opětovně svěřil předběžným opatřením do Klokánku. V Klokánku byla Lenka spokojená a usměvavá a tetám ochotně pomáhala. V kolektivu dětí i u dospělých byla velmi oblíbená. Dobře se učila a ve volných chvílích ještě chodila na brigády. Po dosažení zletilosti se Lenka osamostatnila a odešla do vlastního bytu. Ten jí pomohlo z podnětu Klokánku vybavit občanské sdružení Dlouhá cesta.

Dívka chtěla do DD

Tříletá Markétka a šestiměsíční Filípek byli přijati do Klokánku v srpnu 2009 na základě předběžného opatření, společně se svou patnáctiletou sestrou Danielou. V rozhodnutí se uvádí, že oba rodiče odjíždějí denně v 19.00 hodin za prací do Prahy, vrací se až následující den okolo 14.00 hodin a jdou spát, aby mohli v 19.00 hodin opětovně odjet za prací. Veškerou péči o obě malé děti zajišťuje patnáctiletá dcera matky z prvního manželství Daniela, která se cítí velmi vyčerpaná. Sama požádala sociální pracovnici o umístění do dětského domova. Kromě toho v bytě nebylo topení a byl odpojen elektrický proud. Všechny tři děti si v Klokánku rychle zvykly a byly zde spokojené. Rodiče je navštěvovali jen sporadicky. Otec přišel naposledy v únoru 2010, matka po pětiměsíční přestávce v červenci 2010. Mladší děti jsme proto v květnu 2010 nahlásili krajskému úřadu ke zprostředkování pěstounské péče (Daniela už nikam nechtěla). Rodinu se podařilo nalézt až na podzim. Koncem října byly obě děti v nové rodině na víkendové návštěvě. Vrátily se spokojené a nadšené. Markétka vypravovala, že má maminku, tatínka, babičku a dědu, pejska a kočičku a stále na ně vzpomínala. V polovině listopadu tam radostně odešly už „napořád“.

Lidé kolem pomohli!

Šestiletý Martínek, čtyřletá Karolínka a roční Terezka byli přijati do Klokánku počátkem ledna 2011 na žádost rodičů z důvodů hmotné nouze a ztráty bydlení. Několik dní dokonce celá rodina přespávala venku – bez střechy nad hlavou. Terezka zpočátku často plakala. Nemohla pochopit, proč není u rodičů. I Martínkovi a Káje se velmi stýskalo. Před Terezkou ale neplakali, naopak ji utěšovali, hráli si s ní a pěkně se o ni starali. Rodiče i prarodiče děti často navštěvovali a ty se utěšovaly představou, že už brzy půjdou domů. Sourozenci byli pohybově nadaní, Karolínka ráda běhala venku a hrála si s ostatními dětmi a Martínek začal chodit se spolužákem ze školy na fotbal. Vozil je tam spolužákův otec, který byl současně i trenérem družstva. Když zjistil, že se Martínkovi i jeho sourozencům po rodičích tak stýská, rozhodl se, že jim pomůže. Nabídl jim pronájem bytu po svých rodičích a na internetových stránkách TJ Viktoria Vestec s pomocí vedoucího oddílu vyhlásil pro Martínkovu rodinu veřejnou sbírku. Byt se brzy podařilo vybavit potřebným nábytkem, nádobím i lůžkovinami a v dubnu 2011 se díky tomu vrátili šťastní sourozenci k rodičům domů. Všem lidem, kteří jim tolik pomohli, moc a moc děkujeme!

„Ležák“ začal chodit

Koncem června 2011 jsme na základě předběžného opatření přijali do Klokánku pět sourozenců ve věku šesti, pěti, čtyř, tří a jednoho roku – tři chlapce a dvě dívky. Všechny děti jevily známky extrémně zanedbaného stavu a těžkého týrání, byly apatické, bledé, podvyživené, špinavé, zapáchající s četnými modřinami a stopami po pálení, zřejmě cigaretou. Rodina stále měnila místo pobytu, takže nebylo jednoduché včas zasáhnout. Ohledně nejstaršího chlapce nám bylo řečeno, že nechodí, že je to ležák, mentálně retardovaný, že nemluví a že přijímá jen tekutou stravu. To opakovaně zdůrazňovali i rodiče, kteří na něj brali příspěvek na péči. jaké však bylo naše překvapení, když už druhý den se Vojtíšek snažil postavit a během několika dnů začal nejen chodit, ale dokonce i běhat, stále se nemohl pohybu nabažit. Během týdne se naučil i kousat a normálně jíst tuhou stravu. Dvě nejmladší děti snad nikdy nebyly venku, byly průsvitné, mhouřily oči před světlem, všemu se divily, jako by nikdy neviděly trávu, květiny apod. Toto podezření potvrzovaly i obě dívenky. Mladší téměř nemluvila, jen stále patlavě opakovala „máma – vojta – krev“, starší pětiletá dívka špatně artikulovala a bylo jí stěží rozumět. I ona často mluvila o bití. Jak jsme později zjistili, děti musely téměř celý den ležet pod peřinou a být zticha, aby rodiče nerušily. Rodiče děti třikrát navštívili  a téměř denně telefonovali. Děti z nich ale měly panickou hrůzu. Pětiletá Verunka stále opakovala, že už nikdy nechtějí domů. Z našeho podnětu soud počátkem září rodičům všechny kontakty s dětmi zakázal. Proti rodičům bylo zahájeno trestní stíhání. Po zákazu kontaktu se děti velmi uklidnily, začaly se smát a doslova rozkvetly. Také své opoždění rychle dohánějí. Držíme jim palce, aby v budoucnu získaly ty nejlepší náhradní rodiče. 

Těžké trauma z NRP

Nyní tříletý Románek byl do Klokánku přijat v únoru 2009 ve stavu těžkého zanedbání, a to i po stránce zdravotní. Postupně se jeho stav zlepšoval a jediným problémem zůstávaly občasné záchvaty vzteku, které se ale daly dobře zvládat a postupně mizely. V říjnu 2010 jsme byli krajským úřadem vyrozuměni, že se pro chlapce našla pěstounská rodina. První kontakty probíhaly dobře, a tak byl románek koncem října 2010 propuštěn do předpěstounské péče. V době předání to byl zdravý, veselý a živý chlapec, o kterém se naše „klokaní“ teta vyjádřila, že byla radost se o něj starat. Za necelé dva měsíce byl Románek pro poruchu vědomí dopraven leteckou záchrankou do nemocnice – s otřesem mozku a mnohočetnými hematomy a exkoriacemi různého stáří po celém těle i na obličeji. V lékařské zprávě se podle vysvětlení předpěstounky konstatuje syndrom týraného dítěte s tím, že si to chlapec způsobil sám při záchvatech vzteku, což ale neodpovídá charakteru ani lokalizaci zranění. Mimo jiné se v lékařské zprávě uvádí tento výčet poranění: mnohočetná povrchní poranění hlavy, rána na nose, povrchní poranění zad, zhmoždění dolní části zad a pánve, mnohočetné poranění ramene a paže, zhmoždění stehna a zhmoždění bérce. Přitom v Klokánku si Románek nikdy ani při svých občasných záchvatech vzteku žádné zranění nepřivodil. O tomto jeho jediném problému i o tom, jak jej zvládat, byla předpěstounka podrobně informována. Když se k nám Románek vrátil zpět z nemocnice, bylo to úplně jiné dítě. Kromě hojících se zbytků modřin a šrámů na těle měl zjevně velké šrámy na duši. Vřele se přivítal s tetou, stále se chtěl mazlit a stále opakoval, že tady je doma. Oproti předchozímu stavu hodně a velmi rychle jedl. Už to ale nebyl ten veselý chlapec jako předtím – byl ostražitý, bojácný a úzkostný. Když teta při vaření vytáhla vařečku, Románek doslova strnul a ptal se, jestli dostane. Stejně reagoval i při vyslovení slova „pásek“. Měl poruchu spánku, bál se tmy, večer před spaním stále opakoval „bojím“ a usnul jen za přítomnosti tety. postupně se jeho psychický stav zlepšoval a po několika měsících to zase bylo veselé a šťastné dítě. Jeho „klokaní“ teta, se kterou se měli moc rádi, si Románka nakonec se souhlasem úřadů odvedla k sobě domů. Nechtěla riskovat, že by jiná rodina také nebyla ta pravá. A jak dopadlo trestní oznámení na předpěstounku? Podobně jako ve většině případů týraných dětí. Policií v Domažlicích byla věc postoupena k přestupkovému řízení.

Pro batole rodina nebyla

Čtyřměsíční miminko Páťu jsme přijali do Klokánku v červnu 2008 na žádost otce kvůli bytovým problémům. V listopadu 2009 byl Páťa do Klokánku svěřen soudně, protože rodiče si až do té doby podmínky pro převzetí syna do péče nevytvořili. V odůvodnění rozsudku se uvádí, že nezletilý má sluchovou vadu, užívá naslouchátka a potřebuje zvýšenou a vřelou péči. Matka si nese zátěž z dětství, trpí polymorfní poruchou osobnosti, zejména nedostatečně rozvinutou citovou složkou a nevhodným životním stylem. Citovou jistotu pro nezletilého představuje teta Lenka z Klokánku, která s ním má citlivý, vřelý a odborně zdatný vztah. Rodiče Páťu zprvu pravidelně navštěvovali, ale vhodné podmínky pro převzetí syna si nevytvořil ani otec. Po roce zájem o syna ztratili. Otec Páťu naposledy navštívil v červenci 2009, matka v říjnu 2009. Chlapce jsme proto v květnu 2010 nahlásili příslušnému úřadu ke zprostředkování pěstounské péče. Stát ale pro něj – zřejmě kvůli sluchové vadě – žádnou rodinu dlouhodobě neměl. Ty nejlepší rodiče mu nakonec v dubnu 2011 našla naše pracovnice pro náhradní rodinnou péči paní Tomková. Nová maminka Páti je tlumočnicí znakové řeči, tatínek učí na škole pro sluchově postižené. Hurá!

Novela versus Klokánky

Ministerstvo práce a sociálních věcí zpracovalo návrh novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jehož cílem je výrazně zlepšit péči o ohrožené děti. Zlepší ale jejich situaci skutečně? S ohledem na naše poznatky z praxe si o tom dovolujeme vážně pochybovat.

Novela vychází z toho, že děti, které ze závažných – nikoli však hmotných nebo bytových – důvodů nebudou moci zůstat ve vlastní rodině, budou svěřovány do pěstounských rodin na přechodnou dobu (tzv. profesionální pěstounská péče). Odtud by se co nejdříve měly vrátit do rodiny vlastní nebo přejít do dlouhodobé pěstounské péče. V pěstounské péči na přechodnou dobu by mohly být maximálně tři roky.

Novela na jedné straně výrazně zvyšuje odměnu cizím pěstounům i příbuzným v pokolení vedlejším (ze 3 126 Kč měsíčně na každé dítě na 8 000 Kč na první dítě a na každé další na 4 000 Kč), ale pěstounům v pokolení přímém, tedy prarodičům, odměnu odebírá, a to i těm, kteří ji dosud pobírali – s odůvodněním, že k vnoučatům mají vyživovací povinnost. Prarodiče tedy budou mít nárok jen na příspěvek na výživu dítěte, který zůstává zhruba ve stejné výši jako dosud, a to i pro ostatní pěstouny. Prarodiče však tvoří téměř polovinu pěstounů, přičemž většinou se jedná o důchodce a osoby nemajetné. Obáváme se tedy, že mnozí prarodiče, kteří dosud s odměnou ve svém rozpočtu počítali, se dostanou do velkých finančních potíží, které nakonec mohou vyústit v jejich neschopnost nadále o děti pečovat.

Další pohroma by čekala Klokánky jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Podle novely by v těchto zařízeních mohly děti pobývat maximálně tři měsíce, jen výjimečně na základě rozhodnutí soudu půl roku. V jednom takovém zařízení by mohlo být umístěno maximálně 24 dětí, přičemž na každé čtyři děti má připadat jedna pečující osoba (nikoli, že jedna osoba může pečovat maximálně o čtyři děti). Na péči o 24 dětí by tedy podle novely postačovalo 6 pečovatelů. Znamená to, že v trojsměnném provozu by se jedna pečující osoba starala minimálně o 12 dětí, v noci zřejmě o všechny. To opravdu nechápeme. Je snad lepší, aby v jednom zařízení bylo jen 24 dětí a jedna osoba měla na starosti i 12 dětí, než aby v Klokánkách s 12 byty a 48 dětmi jedna osoba pečovala v samostatném bytě o maximálně 4 děti? Přece nezáleží na tom, kolik dětí je v objektu, ale kolik jich je v bytě a kolik jich má na starosti pečující osoba. Osm ze šestnácti Klokánků se střídavou týdenní péčí by tedy muselo skončit anebo omezit svou kapacitu až na polovinu. Přitom prakticky denně musíme odmítat příjem dětí pro nedostatek míst. Loni jsme jich museli odmítnout 961. Novela by ale Klokánky zničila především ekonomicky. Jednak snižuje státní příspěvek o desetinu, ačkoli již dnes pokrývá jen dvě třetiny nákladů na Klokánky a je podle věku dětí až o polovinu nižší než je příspěvek na ústavní výchovu, jednak oddaluje jeho výplatu o několik měsíců. Již nyní je výplata státního příspěvku zpožděna až o dva měsíce od přijetí dítěte, zatímco ústavy peníze dostávají zálohově dopředu. Podle novely by zpoždění mohlo dosáhnout čtyř i více měsíců. Tím by vznikla několikaměsíční „díra“ v našem rozpočtu, kterou bychom nebyli schopni pokrýt. Navíc novela stanoví, že Klokánky by mohly fungovat jen na základě tzv. závazného stanoviska krajského úřadu, aniž by bylo jakkoli stanoveno, na základě jakých kritérií má krajský úřad rozhodovat.

Představa tvůrců novely, že Klokánků nebude zapotřebí, protože o všechny děti se budou starat rodiče nebo pěstouni, je nereálná. V ČR je dlouhodobě nedostatek pěstounských rodin i pro dlouhodobou péči, natož pak pro přechodnou. Stále víc rodin se ocitá z důvodu hmotné nouze na ulici a málokdo chce s dětmi bydlet pod mostem. Naše azylové domy i Klokánky jsou pořád plné. Přitom počet žádostí o umístění dětí z ryze bytových důvodů v posledních měsících rapidně stoupá. Dávky hmotné nouze nestačí pokrýt náklady na bydlení a na nezbytné potřeby dětí včetně stravy. Většině rodin se třemi a více dětmi klesly příjmy po zrušení sociálního příplatku o pět i více tisíc. Aby větší množství dětí než dosud mohlo vyrůstat u svých rodičů, musel by jim stát především zajistit střechu nad hlavou. Také marně zatím upozorňujeme na to, že rodiče, kteří sami neprožili šťastné dětství, nejsou velmi často schopni se bez trvalé pomoci o děti postarat. Aby v jejich péči nebyly ohroženy, bylo by zapotřebí chráněného sociálního bydlení. S tímto nápadem jsme ale neuspěli, třebaže by to bylo minimálně o polovinu lacinější než ústavní výchova. Pokud bude novela v tomto znění předložena do sněmovny, dovolíme si obrátit se na poslance se žádostí o zmírnění jejích negativních dopadů.

Můj dětský sen

Časopis Glanc, který nás již dlouhodobě podporuje, realizuje další velký charitativní projekt „Můj dětský sen“. Dvanáct známých osobností, mezi nimi Karel Gott, Adéla Gondíková a Gábina Partyšová se nechá vyfotit v prostředí a v dobových uniformách profese, o které snily v dětství. Fotografie budou k vidění od 11. do 25. 11. 2011 v pražském Palladiu a souběžně budou od 10. 11. draženy na portále Aukro.cz. Z fotografií vznikne kalendář na rok 2012, jehož slavnostní křest proběhne dne 10. 11. 2011 v Praze. Výtěžek z dražby fotografií i z prodeje kalendáře je určen na podporu Klokánků FOD. Je to pro nás veliká hmotná i morální podpora a moc nás to potěšilo. Časopisu Glanc, osobnostem i ostatním partnerům tohoto projektu mnohokrát děkujeme!

Zlaté srdce

Nadace Naše dítě udělila dne 27. 9. 2011 u příležitosti slavnostní oslavy svých osmnáctých „narozenin“ prestižní cenu Zlaté srdce oběma kroměřížským Klokánkům za jejich pomoc týraným i jinak ohroženým dětem. Cenu převzala vedoucí obou Klokánků Bc. Eliška Petruchová. Tuto krásnou cenu za významnou pomoc ohroženým dětem uděluje Nadace Naše dítě od roku 2005. Již v tomto prvním ročníku získal Fond ohrožených dětí Zlaté srdce poprvé – za projekt Klokánek. Obou Zlatých srdcí si velmi vážíme a máme z nich velkou radost. Je to pro nás veliká morální podpora a povzbuzení do další činnosti. Nadace Naše Dítě nám ale velmi významně pomáhá i svými nadačními dary a příspěvky na činnost a projekty ve prospěch ohrožených dětí. Jen za poslední rok se jedná o částku 1 050 475 Kč. Celkem nám Nadace Naše dítě věnovala již bezmála pět milionů korun (4 912 982 Kč). Ředitelce paní Ing. Zuzaně Baudyšové a celé Nadaci Naše dítě za její mimořádnou morální i hmotnou podporu mnohokrát děkujeme!

45 DĚTÍ "NIKOHO" UŽ JE "NĚKOHO"!

V roce 2010 získalo prostřednictvím FOD nové rodiče 28 dětí – 18 dívek a 10 chlapců ve věku od 4 dnů do 17 let. Jednalo se o 1 novorozeňátko, 1 šestiměsíční holčičku, 6 batolátek (jedno roční , tři dvouletá a dvě tříletá), 7 předškoláčků (dva čtyřletí a pět pětiletých), 11 školáků (dva šestiletí, tři sedmiletí, dva osmiletí, jeden desetiletý a tři jedenáctiletí) a nové rodiče dále „přes“ FOD získaly i dvě dívky ve věku patnácti a sedmnácti let. Kromě romského (9 dětí), poloromského (2 děti) nebo vyššího věku bránil dalším dětem v nalezení náhradní rodiny jejich zdravotní stav (šestiměsíční holčička a roční chlapec trpí Downovým syndromem, jedna osmiletá holčička má závažné mentální postižení), ve dvou případech se jednalo o tři sourozence a v jednom případě o sourozence čtyři.

Od počátku letošního roku do uzávěrky zpravodaje v říjnu 2011 se nám podařilo nalézt náhradní rodinu pro 17 dětí ve věku od 4 dnů do 12 let. Nové rodiče tak získalo 11 chlapců a 6 dívek – čtyři novorozenci, dva dvouletí chlapci, šest chlapců ve věku od tří do šesti let, čtyři holčičky ve věku od čtyř do osmi let a jedna dvanáctiletá dívka. Ve snadném nalezení náhradní rodiny jim kromě vyššího věku bránil v sedmi případech romský původ, ve dvou případech závažné sluchové postižení, v jednom případě závažné mentální postižení a v jednom případě česko-černošský původ. Od počátku roku 2010 do počátku října 2011 tedy získalo s pomocí FOD novou trvalou rodinu celkem 45 dětí.

Zpravodaj FOD–zvláštní číslo 2/2011 (vyšlo v listopadu 2011), vydává rada FOD se sídlem: Na Poříčí 6, Praha1,
110 00, IČ: 004 99 277, tel./fax: 224 236 655, krizová linka pro ženy, které tají těhotenství nebo již tajně
porodily: 776 833 333, e-mail: fod@fod.cz, www.fod.cz, číslo účtu celonárodní sbírky: 30 55 103/0300
ČSOB, a.s., divize PS Praha 4, redaktorka: Marie Vodičková. Periodický tisk evidován MK ČR E 15770.